Poprvé k tzv. britsko-polskému Protokolu o uplatňování Listiny základních práv EU

Právně závazná Listina základních práv EU na svém narozeninovém dortu sice ještě nesfoukla ani dvě svíčky, zato se má čile k světu. Odkazy na její ustanovení se lucemburské rozsudky v poslední době jen hemží. Aby ne. Soudní dvůr mohl po dlouhé době přestat provádět krkolomnou lidskoprávní gymnastiku vystavěnou na obecných zásadách a s ladností lucemburského šlechtice začít již bez dalšího elegantně odkazovat na příslušná ustanovení Listiny. Není proto divu, že tak Soudní dvůr činí často a rád. Listina samotná však není jednoduchým dokumentem a její právní závaznost přináší mnohá interpretační úskalí. Řada otázek tak zůstává nadále nezodpovězena. Jednou z nich je i otázka významu a dopadů tzv. britsko-polského Protokolu o uplatňování Listiny základních práv EU[1], k němuž v závěru ratifikačního procesu Lisabonské smlouvy projevila zájem přistoupit i Česká republika (a spíše někteří její jednotlivci). Jelikož Chorvatsko klepe na dveře a s ním i ratifikace nové přístupové smlouvy, která podle závěrů Evropské rady v Bruselu z října 2009 měla České republice umožnit stát se stranou uvedeného Protokolu, začínají se v bruselském i českém politickém rybníku hledat řešení, jak nyní původní představy naplnit a zároveň odstranit hrozící překážky. Navrhovaná řešení jsou přitom vskutku dechberoucí a, jak je tomu v českých luzích a hájích zvykem, bijí do očí svou očividnou promyšleností a originalitou. Přívlastků s koncovkami „-ostí“ a „-litou“ by bylo možné přidat hned několik, ale o tom možná někdy potom… Co však skutečně stojí za pozornost, je nedávno zveřejněné stanovisko generální advokátky Trstenjak ve věci C-411/10, N. S. v Secretary of State for the Home Department (tisková zpráva zde), v němž se poměrně obsáhle věnuje rovněž výkladu onoho opěvovaného Protokolu.